Márvinův fejeton - Zpátky ke kořenům
Období června je pro většinu z nás obdobím příjemného svrbění v očekávání nástupu prázdnin a čerpání hlavní části dovolené. Trávit se dá různě, ale určitě každý z nás někdy snil o romantickém ostrovu, o sluncem zalité písčité pláži prosté davů turistů a mlsných slídilů s dalekohledy.
I mně by se určitě líbila služba „sněz a vypij, co můžeš“ na ostrově v Pacifiku, nechat se při západu slunce laskat Tahiťankami vyzývavě pohupujícími se v kyprých bocích a usrkávat Mojito. To vše ale v klidu vyměním za českou kotlinu.
Letos už po čtyřiadvacáté bafnu loď, pádlo a rum a odjedu s partou nadšenců na vyvolenou českou řeku. Pravda, už to není, co to bývalo, když jsme před čtvrt stoletím vyrazili poprvé na Sázavu se sudem konzerv, kotlíkem a laminovací soupravou na opravu lodě.
Kolik se toho za poslední léta změnilo! Počet lidí, co jedou na vodu, se zvýšil, ale počet vodáků klesá a vodácká kultura se pomalu někam vytrácí. Když se dnes člověk vydá na nejoblíbenější Vltavu, po kempech se do dvou v noci motají hulákající ožralové, kteří lezou lidem do stanů, koryto řeky je ucpáno kolonou lodí jako na pražské jižní spojce v pět odpoledne, v tábořištích se ve velkém krade, před šlajsnami se štosují fronty, typický zpěv trampských písniček nahrazuje u ohňů techno hudba z reprobeden. Vodákem se nazývá už ten, kdo sjel na gumídkovi rybník v Horní Dolní. Jenže vodákem se člověk stává po dlouhých dnech a týdnech strávených na řekách - když se naučí pokoře před přírodními živly, když zvládá čtení vody, když dokáže souznít s přírodou.
Ale nezoufám. Stále ještě znám dost opravdových vodáků a za žádnou cenu si svou představu o vodáctví nechci nechat znechutit. A tak bohužel vynecháváme komerční Vltavu a hledáme méně frekventované řeky, kde se ještě dá v tichém souznění vychutnat namísto křiku lidí šumění peřejí. Kde se zastavil čas. Kde vás ráno nebudí opilci, ale ptáci v korunách stromů, kde louka čerstvě voní, kde se ještě na stéblech trávy třpytí rosa. A zatímco před stanem vám ještě doutnají a lehce praskají uhlíky večerního ohně, sluníčko nesměle zápasí s těžkou mlhou, aby se postupně proklubalo k nádhernému dni.
Kdo je pokorný, řeka se mu odvděčí a ukáže mu své krásy. Nejsou to jen vodáky vyhledávané peřeje, dlouhé šlajsny a písčité mělčiny stvořené ke koupání. Jsou to i krásné louky, kaňony zapuštěné do skalnatých údolí, trampské osady, zapadlé hospůdky s regionálními pivy.
Večer si pak jen stačí dát hlavu ven ze stanu a vidět tu zářivou noční oblohu plnou hvězd. Hledat naprosto zbytečně ten památný Jižní kříž a broukat si brontosauří „spí jižní kříž, jak říkali jsme hvězdám kdysi v mládí, to na studený zemi ještě uměli jsme milovat a spát“. V noci vás vzbudí funící ježek a vy jen posloucháte tu rajskou hudbu, kterou tu dokáže vyloudit jen šumící řeka a koncert vytrvalých cvrčků přehluší zahoukání nočního vláčku.
Nezapomínejme v dnešní hektické době na naše domácí krásy. Tady jsme se narodili, tady žijeme, tady i umřeme. Zabroukejte si naši státní hymnu a vraťte se někdy ke kořenům.