Márvinův fejeton - Hurá na vodu!
Hurá na vodu!
Ta fronta u přepážky číslo 18 na Ministerstvu vod v Praze je nekonečná. Přede mnou je asi 25 vysílených žadatelů, kteří stejně jako já díky novému nařízení č. 895/R/2016 o podmínkách splouvání vod českých, moravských a slezských musí mít v letošním roce souhlas se splutím řek s průtokem nad 1,29 m3/s. V ruce žmoulám formulář W-8-64-E, který jsem celý minulý týden vyplňoval se svým poradcem na životní prostředí a evropskou legislativu.
„Áááááhoj,“ hlaholím obvyklým vodáckým pozdravem po třech hodinách čekání na docela hezkou usměvavou rudovlásku jménem Soňa za přepážkou. „Prosím? Proč mi tykáte, pane!“ chladí mé nadšení již zcela neusměvavá úřednice. „Ukažte! Co vlastně chcete? Jo tak v červenci byste rád splouval Moravu z Hanušovic do Moravičan? No to se podívejme. Ale to máte špatný formulář, pane! Běžte si stoupnout do fronty támhle k přepážce 46, kde vám dají zdarma formulář W-8-63-H! Budete si to pamatovat? Další!“
Přiznám se, že jsem se nezmohl na jediné slovo odporu, ve frontě na tu pitomou žádost jsem si dokola opakoval véosmšedesáttřihá, véosmšedesáttřihá, bohužel jen do té chvíle, kdy se na mne vysílením navalila objemnější dáma stojící přede mnou. Totálně dezorientován jsem tak předstoupil před staršího pána v šedém obleku a modré kravatě za přepážkou čtyřicetšest s požadavkem na géšedesátosmvéčko, naštěstí pán za přepážkou měl se mnou vrchovaté pochopení a po cílených deseti dotazech mi s úsměvem předložil tu mou novou desetistránkovou žádost na splutí Moravy v úseku Olomouc – Litovel.
„Z Olomouce do Litovle? Není to renonc? To jako máme jet proti proudu?“ ptám se již poněkud nervózněji úředníka. „Vy snad chcete zpochybňovat ministerskou vyhlášku, pane?“ zvýšil hlas i kravaťák a já dal raději kontra vypisovat nový formulář.
Za další dvě hodiny jsem opět u přepážky osmnáct. „No vidíte, super,“ usmívá se zrzka, „to je mnohem lepší. Ano, jméno, adresa vaše, rodičů, prarodičů, dobře, dobře, dětské nemoci máte, koukám, za sebou včetně příušnic, daňová přiznání za posledních pět let, zdravotní způsobilost od obvoďáka tu máme také, potvrzení Krajské hygienické správy o nezávadnosti nakoupeného rumu… Kde máte certifikát o absolvování kurzu první pomoci?“
„Tam dole, slečno,“ ozývám se nesměle, „ten růžový papír s podpisem ministra zdravotnictví.“
„Jo, jasně, tady pod tím potvrzením o absolvování potápěčského kurzu pro hlubinné a podmořské ponory. Tak jedeme dál, ano, výborně, zkouška přežití ve stanu při bouřce, vichřici a jiných přírodních katastrofách, doklad z STK o kontrole plavidla, no, máte to, koukám, jen tak tak, koeficient smykového tření po vodní hladině jen 0,1!“
Lehce jsem pokrčil rameny, ale palba rudé Soni ne a ne ustat. „Člověče, Vy to pádlo snad nemáte certifikovaný.“
„Prosím?“
„No nemáte, atest Státního zkušebního ústavu v Brně! Máte hliníkové pádlo, takže musíte mít metalurgickou zkoušku na tah a na střih.“
„No, to jsem netušil…“
„Vy to berete moc na lehkou váhu, ale to není žádná sranda veslovat na vodě, pane!“
„Pádlovat, slečno.“
„To je mi jedno, máte vůbec souhlasy správců jezů, že přes ně můžete jet?“
„Nemám,“ klopím odevzdaně hlavu dolů a marně přemýšlím, na co mi asi tak je souhlas správce jezu, když mě nutí jet proti proudu řeky, když v tom mě vysvobozuje z pocitu samých ústrků a ponížení vzdálený cinkot budíku.
Probouzím se celý zpocený, uf, to teda byl děsný sen. Nebo nebyl?